SÁM - DEN 1 - Hluché ticho
13.12.15Vždycky jsem chtěl napsat nějakou knížku, za celou dobu jsem se k tomu nedokopal. Ve škole jsem napsal plno slohovek a různých povídek ale nikdy jsem nesepsal žádný delší příběh. A tak jsem rozhodl, že vám budu každou neděli sepisovat můj smýšlený příběh, možná z budoucí knihy. Sám jsem zvědavý, jak dlouho mi to vydrží, kolik článků napíšu a jak dlouhé budou ale moc se těším, jak se nám to rozvine. Doufám, že se vám první část bude líbit. Za jakoukoliv odezvu, budu velice rád. J.
DEN 1
HLUCHÉ TICHO
Silné pípaní budíku se mě snaží probudit a vyhnat z postele.
Venku je ale neskutečná mlna a do toho všeho ještě prší jako z konve. No nic do
práce musím, už minulý týden jsem dostal pořádně vynadáno, když jsem přišel o 5 minut
později. Musel jsem se vymluvit na policejní kontrolu... šéf si musí myslet, že
mě staví snad každý den.
Paráda, zase neteče voda. Co bych taky chtěl za 7 tisíc
měsíčně. Ještě, že mám v lednici obyčejnou vodu, bez čištění zubů prostě nemůžu
začít den. Ještě na sebe hodit oblek po strýčkovi a razíme do práce.
Když vyjdu z baráku tak skoro nevidím ani svoje vozítko a to
né jen kvůli tomu, že je tak malé ale hlavně kvůli té otravné mlze. Nesnáším
zimu a to hlavně kvůli tomuhle počasí.
Nasedám do svého tmavomodrého Oplu Corsa a vyjíždím do
světa. Na to, že je pondělí, je venku až pozoruhodné ticho, dokonce ani pouliční
světla nesvítí. Projíždím mlhavým městem a světlomety mého Oplu mi rozráží
cestu abych alespoň něco viděl. Ještě že
mám práci hned za rohem.
Před naší obrovskou budovou je ještě pár volných míst!
Super! Mrsknu to sem. Něco mi tady začíná smrdět, ve vstupní hale je vždy
překrásná sekretářka Suzanne, pohled na ní mi vždy po ráno zvedne náladu ale
teď tu sakra není! Není tu vůbec nikdo! Vypadá to, že proud vypadl v celém
městě, takže mi nezbývání nic jiného než vyrazit až do 7 patra pěšky.
Pracuji jako obyčejný úředník v jedné z největších bank...
ano přesně jako ten co schvaluje ale hlavně zamítá různé půjčky, podepisuje
směny o svátcích a ten co mu nikdy nezvednou plat i přesto, že mu to slibují už
přes půl roku. A tak stále sedím ve své malé kanceláři, no spíše
"boxu" ... takový ten co jste mohli vidět v Úžasňákových a mačkám se u
jednoho malého stolku s razítky.
I tady ale bývá velmi rušno, stále tu zvoní telefony, lidé s
pláčem vycházejí z kanceláří a šéfové řvou na své podřízené. Dnes tu je ale
ticho.
Něco mi říká abych se podíval z velikého okna, které sahá od
stropu až k zemi. Je to okno, před kterým sedává ten největší boss naší
pobočky. Bez klepání vejdu do jeho překrásné kanceláře přes prosklené dveře. Na
stole vidím kufřík plný nejrůznějších dokumentů a vyvěšený telefon, který
vydává ten všemi známý strašidelný zvuk.
Když se podívám z toho obrovského okna, přejede mi mráz po
zádech ...
(pokračování příští neděli)
(pokračování příští neděli)
0 komentářů